Vlašimská Blanice. Šedesát šest kilometrů řeky, která dala jméno celému kraji

Pramení pod Táborem, protéká Vlašimí a po 66 kilometrech se vlévá do Sázavy. Portrét řeky, kolem které vyrostl park, mlely mlýny a dodnes loví vydra.

Když se řekne Vlašim, vybaví se většině lidí zámek s parkem. Málokdo si ale uvědomí, že tou skutečnou hlavní postavou zdejší krajiny je voda. Vlašimská Blanice, řeka, po které se jmenuje celé Podblanicko, neprotéká jen naším městem. Je to plnohodnotná řeka, která urazí šestašedesát kilometrů od pramene pod Táborem až k soutoku se Sázavou. Vlašim leží zhruba v její polovině. Pojďme se na řeku podívat celou, od začátku do konce.

Kde Blanice začíná

Pramen Vlašimské Blanice najdete na severním svahu vrchu Batkovy, ve výšce zhruba 695 metrů nad mořem, asi deset kilometrů severovýchodně od Tábora. Odtud se drobný potok vydává na sever, sbírá vodu z okolních svahů a postupně sílí. Prvním větším sídlem na jeho toku je Mladá Vožice, dál pokračuje přes Louňovice pod Blaníkem, tedy přímo pod tou horou, se kterou si řeku kvůli podobnému jménu tolik lidí plete.

A právě tady je dobré si to jednou provždy ujasnit: řeka Blanice není totéž co hora Blaník. Řeka se jmenuje Vlašimská Blanice (aby se odlišila od jiných Blanic v Česku, třeba té jihočeské u Prachatic), zatímco Blaník je legendární hora s rozhlednou a spícími rytíři. Obě jména mají společný slovanský základ, ale jde o dvě různé věci na dvou různých místech.

Řeka, kolem které vyrostl nejstarší anglický park Čech

Do Vlašimi vstupuje Blanice v době, kdy už je z ní pořádná řeka. A právě ve Vlašimi napsala svou nejslavnější kapitolu. Když Auerspergové od roku 1775 zakládali svůj krajinářský park, nevybrali si jeho místo náhodou, vybrali si údolí Blanice. Řeka se svými meandry, skalními stěnami a přirozenými zákoutími jim dala hotovou scénu, kterou stačilo doladit cestičkami, mostky a průhledy. Vznikl tak nejstarší veřejně přístupný anglický park v Čechách. Bez řeky by nikdy neexistoval; Blanice není kulisou parku, ale jeho skutečným důvodem.

Dodnes je řeka v parku živá. U kamenného mostu najdete rybí přechod, moderní ekologické opatření vedle historické památky. A v Blanici pod zámkem loví vydra říční, jeden z nejcennějších obyvatel zdejší vody. Kdo má štěstí a trpělivost, může ji za soumraku zahlédnout přímo v centru města.

Mlýny, které řeka poháněla

Než přišla elektřina, byla tekoucí voda tím nejcennějším motorem, jaký kraj měl. Blanice ho měla dost. Podél jejího toku stávala řada mlýnů, z nichž některé se dochovaly dodnes: Podlouňovický mlýn, Srbův mlýn, Libežský mlýn, Krupičkův mlýn nebo mlýn zvaný Ušípaného. Jejich jména jsou dnes spíš pomístní pojmy a orientační body, ale připomínají dobu, kdy každých pár kilometrů řeky znamenalo další jez, další náhon a další rodinu, která z vody žila.

Za Vlašimí míří řeka k obci Libež a dál na sever, do stále členitějšího a lesnatějšího údolí. Krajina se tu proměňuje z otevřené zemědělské roviny v hlubší zářezy s lesy až k vodě, a právě ten úsek mají nejraději vodáci.

Blanice pro vodáky a pro přírodu

Zhruba dvaačtyřicet kilometrů dolního toku je za dobrého stavu vody sjízdných pro kánoe a kajaky, s obtížností od klidné hladké vody po drobné peřeje stupně WW1. Nejlepší podmínky bývají na jaře, kdy je vody nejvíc; přes léto stav často klesne a řeka se místy stává příliš mělkou. Aktuální sjízdnost je tedy potřeba vždy ověřit před výpravou, ne plánovat naslepo.

Blanice není jen rekreační řeka. Její tok je součástí soustavy chráněných území Natura 2000 jako evropsky významná lokalita, mimo jiné právě kvůli vydře a dalším druhům vázaným na čistou tekoucí vodu. Průměrný průtok u ústí se pohybuje kolem 2,2 metru krychlového za sekundu, největším přítokem je Chotýšanka (dlouhá přes sedmatřicet kilometrů), která se do Blanice vlévá nedaleko konce toku.

Kde řeka končí

Svou cestu Blanice uzavírá u obce Soběšín, ve výšce zhruba 304 metrů nad mořem, kde se zleva vlévá do Sázavy. Je jejím celkově druhým největším přítokem, což na řeku, která začínala jako potůček pod táborským vrchem, není vůbec špatná bilance. Voda, kterou vidíte protékat vlašimským parkem, tak nakonec doputuje přes Sázavu a Vltavu až do Labe a do moře.

Za celou tu cestu Blanice odvodní povodí o rozloze zhruba 543 kilometrů čtverečních, kus kraje, který zabírá podstatnou část Podblanicka. Když se na to podíváte z ptačí perspektivy, není to jen řeka: je to páteř, na kterou se navléká celá zdejší krajina, města i vesnice. Vlašim, Louňovice, Libež i desítky menších obcí vděčí za svou polohu právě jejímu údolí.

Příště, až budete stát na kamenném mostě v parku a dívat se na hladinu, zkuste si vzpomenout, že ta voda urazila desítky kilometrů, než dorazila k vám, a že jí jich pořádný kus ještě zbývá.

Jak si Blanici projít

Nejsnazší způsob, jak řeku poznat, je projít se podél ní vlašimským zámeckým parkem. Vstup do parku je volný a celoročně přístupný; z centra města k němu dojdete pěšky za pár minut. Podzim je k tomu ideální: voda je po létě sytější, listí se barví a hladina odráží koruny stromů. Kdo chce vidět víc, může se vydat proti proudu k Louňovicím pod Blaníkem (autem z Vlašimi zhruba čtvrt hodiny), odkud vedou trasy dál k Blaníku.

• Délka toku: 66 km (pramen Batkovy pod Táborem → ústí do Sázavy u Soběšína)
• Vodácký úsek: zhruba 42 km dolního toku, nejlépe na jaře; sjízdnost vždy ověřte předem
• Největší přítok: Chotýšanka (přes 37 km)
• Ochrana: evropsky významná lokalita soustavy Natura 2000 (vydra a čistá tekoucí voda)
• Kde ji potkáte ve Vlašimi: zámecký park, kamenný most s rybím přechodem

Přečtěte si také

Pokud vás zajímá, jak řeka utvářela samotné srdce Vlašimi, přečtěte si náš text o Blanici v zámeckém parku, kde se dozvíte víc o vydře i o tom, jak kolem řeky vznikl nejstarší anglický park v Čechách.