Husův sbor ve Vlašimi. Chrám husitů, který město postavilo za pouhé dva roky
Druhá věž vlašimského panoramatu patří Husovu sboru. Postavili ho za dva roky, letos slaví sto let a ukrývá zvon z 15. století.
Když se řekne kostel ve Vlašimi, většině lidí se vybaví gotická věž svatého Jiljí nad Žižkovým náměstím. V panoramatu města ale stojí ještě druhá výrazná věž, jen pár set metrů dál. Patří Husovu sboru Církve československé husitské, stavbě, kterou Vlašimští postavili za pouhé dva roky a která letos slaví sté výročí od svého slavnostního otevření.
Druhá věž vlašimského panoramatu
Husův sbor najdete v ulici Sportovní, jen kousek od děkanského kostela svatého Jiljí. Obě věže se na snímcích města často objevují pohromadě a právě proto si je řada lidí plete. Přitom jde o dvě úplně jiné stavby i dvě jiné církve. Svatý Jiljí je katolická, pozdně gotická dominanta se středověkými kořeny. Husův sbor patří Církvi československé husitské, která vznikla teprve v roce 1920 jako mladá národní církev hlásící se k odkazu mistra Jana Husa. Zatímco svatý Jiljí rostl staletí, husitský sbor je dítětem první republiky a postavili ho vlašimští věřící během jediné vlny nadšení ve dvacátých letech.
Jak Husův sbor poznáte od svatého Jiljí
Pokud si obě věže pletete, pomůže pár jednoduchých vodítek. Kostel svatého Jiljí je starší, gotický, s mohutnou věží u historického jádra a Žižkova náměstí. Husův sbor je mladší, střízlivější a jeho hranolová zvonice s arkádovým patrem má klidnější, klasicizující linie. A hlavně: svatý Jiljí je katolický farní kostel, kdežto Husův sbor patří Církvi československé husitské. Když příště půjdete Vlašimí a uvidíte na obzoru dvě věže vedle sebe, budete přesně vědět, která je která.
Chrám, který město postavilo za dva roky
Základní kámen byl položen v prosinci 1924 a už 28. října 1926, v den osmého výročí vzniku samostatného Československa, se sbor slavnostně otevíral. Dva roky od kamene ke svěcení jsou na tehdejší poměry a na venkovské město pozoruhodně rychlé tempo. Stálo za ním odhodlání čerstvě založené obce Církve československé husitské, která si chtěla ve Vlašimi postavit vlastní důstojný stánek.
Hlavním stavitelem a autorem vybraného návrhu byl Rudolf Javůrek, vlašimský zednický mistr a soudní znalec. Svá řešení nabídli i stavitelé Tomáš Šašek a František Hataš, nakonec ale prošel Javůrkův projekt. Ten se inspiroval mimo jiné stavbami architekta Otto Kuhlmanna a doplnil je vlastním pojetím. Že šlo o hodnotné dílo, potvrzuje i fakt, že je Husův sbor od roku 2001 zapsán mezi kulturní památky České republiky.
Vlašim tím nebyla sama. Po vzniku Československa v roce 1918 a po založení Církve československé husitské v roce 1920 vyrůstaly podobné sbory po celé republice. Nová národní církev se hlásila k odkazu mistra Jana Husa a k husitské tradici a její obce si často během dvacátých a třicátých let stavěly vlastní svatostánky, obvykle rychle, střídmě a s pomocí místních řemeslníků. Vlašimský sbor je tak nejen městskou památkou, ale i typickou ukázkou toho, jak vypadala první léta samostatného státu a jeho nové církve na venkově. Právě proto v něm cítíte ducha první republiky, věcný, sebevědomý a bez zbytečné okázalosti.
Věž vysoká přes osmadvacet metrů
Nejnápadnějším prvkem sboru je jeho zvonice. Hranolová věž vysoká 28,2 metru stojí asymetricky na východní straně budovy a její zvonové patro zdobí arkády. Právě ona dělá ze sboru druhou výškovou dominantu města. Fasáda má klasicizující tvarosloví s pilastry a charakteristickým tvarováním oken, omítky jsou okrově hnědé. Liturgický prostor i fara jsou přitom chytře spojené pod jednou sedlovou střechou, takže celek působí sevřeně a účelně.
Ve věži tikají čtvery hodiny vyrobené v roce 1926 v dílně hodináře Adamce z Kutné Hory. Kutná Hora se do vybavení sboru zapsala hned dvakrát, jak ještě uvidíme u varhan.
Co skrývá interiér
Vnitřek sboru vypráví příběh po částech dodávaného vybavení, jak na ně obec postupně sháněla prostředky. Varhany pocházejí z roku 1946 a jsou dílem varhanáře Jana Tučka z Kutné Hory, umístěné jsou na kůru na západní straně. O dřívějšího data je dvacet masivních lavic z modřínového dřeva, které v roce 1935 vyrobili truhláři Karel Podhajský a Vojtěch Hrdina.
Umělecky sbor doplnil sochař Jan Vítězslav Dušek, autor figury žehnajícího Krista i oltářního basreliéfu. Pod kůrem stojí busta Jana Amose Komenského, v zimní modlitebně pak najdete stylizovanou postavu proroka Jeremiáše. Součástí fary je také kolumbárium. V roce 1963 byla v hlavním sále odhalena pamětní deska Karla Farského, prvního patriarchy církve, který měl na podobu vlašimského sboru při jeho otevření osobní vliv.
Nejstarší poklad je zvon z 15. století
Vůbec nejstarší věcí v celém sboru není nic z dvacátých let, ale zvon z první poloviny 15. století. Původně visel v dřevěném kostelíku na Horce, dříve zvané Kladrubská hůra, nedaleko Vlašimi. Ve zdejším sboru tak zní hlas, který je o půl tisíciletí starší než zdi, ve kterých dnes visí. Pro milovníky místní historie je to nenápadný, ale silný detail, kvůli kterému stojí za to o Husově sboru vědět víc než jen to, že tvoří druhou věž na obzoru.
Praktické informace
| Údaj | Informace |
|---|---|
| Kde | ulice Sportovní, Vlašim (kousek od kostela svatého Jiljí) |
| Církev | Církev československá husitská (vznik 1920) |
| Postaveno | 1924 až 1926, otevřeno 28. října 1926 |
| Stavitel | Rudolf Javůrek |
| Věž | hranolová zvonice vysoká 28,2 metru, hodiny z roku 1926 |
| Ochrana | kulturní památka ČR od roku 2001 |
Bohoslužby a případné prohlídky se konají podle aktuálního rozpisu obce. Aktuální program a kontakt najdete na facebookové stránce vlašimské Církve československé husitské, otevírací dobu pro veřejnost si proto vždy ověřte předem.
Nejlepší je spojit si prohlídku s krátkou procházkou po historickém jádru. Od Husova sboru dojdete během několika minut ke kostelu svatého Jiljí, na Žižkovo náměstí i k zámeckému parku, takže obě vlašimské věže i park zvládnete pohodlně během jednoho odpoledne. Pro chalupáře a návštěvníky je to příjemný tip, jak poznat město i mimo hlavní turistické cíle, pro místní zase důvod všimnout si stavby, kolem které chodí denně.
