Vlašimská Blanice: divoká řeka, která odolala napřímení

Meandruje, vytváří peřeje a hostí vydry i raky. Vlašimská Blanice je vzácností, jeden z mála neregulovaných toků ve středních Čechách. Průvodce po páteři Podblanicka.

Většina českých řek dostala během 20. století betonový kabát, napřímili je, svázali do kanálů, připravili o meandry. Vlašimská Blanice mezi ně nepatří. Stále se vine krajinou tak, jak chce sama: úzkým, klikatým korytem se štěrkovým dnem, peřejemi a nivami, které se na jaře smí rozlít do luk. Právě tahle nespoutanost z ní dělá jednu z nejcennějších řek středních Čech, a doslova páteř kraje, jemuž dala jméno.

Řeka, která pojmenovala kraj

Blanice pramení ve výšce kolem 695 metrů na svahu vrchu Batkovy v Mladovožické pahorkatině, zhruba deset kilometrů severovýchodně od Tábora. Odtud teče 66 kilometrů přes Vlašim, než se vlije do Sázavy u Českého Šternberka. Pozor na časté nedorozumění: existuje ještě šumavská Blanice (přítok Otavy, proslulá perlorodkou), ta naše je Vlašimská Blanice, srdce Podblanicka, regionu pojmenovaného po bájné hoře Blaník.

Bioindikátory čisté vody: vydra, mihule, rak

O kvalitě řeky nejlépe vypovídají její obyvatelé. Podél Blanice se pravidelně vyskytuje a vyvádí mláďata vydra říční, šelma, která se vrací jen tam, kde je dost ryb a čistá voda. Žije tu i rak říční, jeden z nejcitlivějších indikátorů znečištění: kde je rak, tam je voda v pořádku. Mezi evropsky chráněné druhy lokality patří dále mihule potoční, velevrub tupý a brouk páchník hnědý. Není náhoda, že úsek mezi Vlašimí a Mladou Vožicí spolu se zámeckým parkem tvoří evropsky významnou lokalitu soustavy Natura 2000.

Nejmenší chráněná oblast Česka

Blanice je přirozenou osou CHKO Blaník, vyhlášené roku 1982 a zároveň nejmenší chráněné krajinné oblasti v republice. Není to divočina v pravém slova smyslu, ale ukázková česká kulturní krajina: mozaika lesů, luk, polí a rybníků, jichž se v povodí Blanice historicky napočítalo přes osm set (čtyři stovky se dochovaly dodnes). K nejcennějším patří rašelinné louky a nivní společenstva s vrbovými křovinami, která dnes ČSOP Vlašim a další ochranáři posilují i revitalizací mokřadů, projekty, jež mají krajině vrátit schopnost zadržovat vodu.

Pro vodáky: krásná, ale ne pro každého

Z 66 kilometrů toku je sjízdných zhruba 42 km, nejčastěji úsek Louňovice pod Blaníkem - Vlašim - Český Šternberk. Obtížnost je mírná (ZW až WW I), jenže Blanice má svá úskalí: úzké koryto bývá zataraseno padlými stromy a nízkými lávkami, na nichž občas trčí hřebíky, proto se nedoporučuje sjíždět na nafukovacích lodích. Na trase je řada jezů, mnohé vyžadují přenášení; největší překážkou je jez Nové Mlýny s přenáškou kolem sta metrů. A hlavně: řeka je sjízdná prakticky jen na jaře nebo po vydatných deštích (orientačně od průtoku ~2 m³/s na vodočtu v Radonicích). Za nízké vody je to spíš procházka po štěrku než vodácký zážitek, stav hladiny si proto vždy ověřte předem.

Tip: Nejste vodáci? Údolí Blanice se dá projít pěšky. Klidná krajina luk, lesů a starých mlýnů je ideální na půldenní výlet z Vlašimi, a s trochou štěstí zahlédnete stopy vydry u břehu.

Kam k Blanici na výlet ve Vlašimi

Nejsnadnější způsob, jak Blanici poznat, vede přímo centrem Vlašimi, zámeckým parkem. Ten se rozkládá na zhruba 75 hektarech v členitém údolí řeky a patří k nejstarším veřejně přístupným krajinářským parkům v Česku; založen byl v druhé polovině 18. století rodem Auerspergů. Blanice je jeho hlavní osou i estetickým prvkem, v jednom úseku se rozšiřuje do klidné vodní hladiny s ostrůvkem, jinde překonává jez, u nějž byl zřízen rybí přechod usnadňující migraci ryb. Parkem vede síť procházkových stezek včetně naučné trasy s několika zastaveními a řada mostků a lávek přes řeku i mlýnský náhon. Cestou minete romantické stavby, Starý hrad na skále, Čínský pavilon i novogotické brány. Ideální je půldenní okruh: pohodlný, stinný a přístupný i s kočárkem v rovinatých částech.

Proč ji poznat

Blanice nenabízí velkolepé kaňony ani peřeje pro adrenalinové sjezdy. Její hodnota je tišší a vzácnější: je to živá, neregulovaná řeka v zemi, kde jich skoro nezbylo. Dala jméno hoře, kraji i lidem, kteří na ní po staletí stavěli mlýny. Vydat se podél ní, po vodě nebo po břehu, znamená číst Podblanicko tak, jak vznikalo: pomalu, meandr za meandrem.