Pítka ve veřejném prostoru. Vítaný komfort, nebo jen hezký nápad?
Žížeň v horku, náklady na provoz i spor o kropení ulic. Jak jsou na tom pítka ve Vlašimi a mají ve veřejném prostoru smysl?
Když rtuť teploměru šplhá k třicítce a asfalt na náměstí sálá jako plotna, dostane obyčejný doušek studené vody nový rozměr. Pítka ve veřejném prostoru přestávají být kuriozitou a stávají se praktickou součástí toho, čemu se odborně říká modro-zelená infrastruktura. Ptáme se ale férově: jsou pítka opravdu žádaná, nebo jde spíš o dojem, že „by tam něco takového mělo být"?
Vlašim pítko zatím nemá. Radnice o něm ale uvažuje
Kdo hledá ve Vlašimi veřejné pítko, zatím ho v ulicích nenajde. Město o jeho zřízení sice reálně uvažuje, ale funkční pítko, ze kterého by se dalo napít, ve veřejném prostoru zatím není. Co Vlašim má, jsou dvě známé fontány na Husově náměstí. Vodní koule Pampeliška z roku 2009 měří na výšku 3,6 metru a šestnáct trysek z ní dělá zpěněný chomáč vody, o kus dál se na tlaku vody otáčí granitová Koule s mapou světa, na níž je vyznačena Vlašim. Tyhle fontány jsou ale ozdobné, ne k pití. Rozdíl mezi okrasnou fontánou a funkčním pítkem je přitom zásadní: první potěší oko, druhé uhasí žízeň.
Zásobování pitnou vodou ve Vlašimi má na starosti Vodohospodářská společnost Benešov a město v posledních letech investovalo do rekonstrukce vodovodních řadů. Kvalita pitné vody z veřejného vodovodu je v Česku vysoká a pravidelně kontrolovaná, takže voda, která teče z pítka, je stejně nezávadná jako ta z kohoutku doma.
Je o pítka opravdu zájem, nebo je to jen hezký nápad?
Zkušenost z větších měst napovídá, že poptávka je reálná. Praha, Brno, České Budějovice, Plzeň, Liberec i Kutná Hora svoji síť pítek postupně rozšiřují a nová místa přibývají často právě na podněty občanů. České Budějovice loni oznámily přidání dalších pítek i mlžítek. To samo o sobě ukazuje, že nejde o prázdné gesto, ale o prvek, který lidé skutečně používají, jakmile ho mají po ruce.
Zásadní je umístění. Pítko na odlehlém místě zůstane přehlížené, kdežto pítko u frekventované trasy, na náměstí, u dětského hřiště, sportoviště nebo dopravního uzlu si najde uživatele samo. Ideální je proto klást je tam, kudy lidé stejně chodí a kde je v horku nejvíc potřeba se osvěžit.
Co obnáší provoz. Peníze, údržba i vandalové
Pítko není zadarmo ani jednorázově, ani v provozu. Instalace jednoho moderního pítka typu „3v1" (pro pití, plnění lahví a s miskou pro psy) se v jednom z projektů odhadovala kolem 200 tisíc korun za kus i s pracemi. Provoz pak vyžaduje pravidelné kontroly několikrát týdně, čištění odpadních mřížek a seřizování trysek. Pítka jsou napojena na veřejný vodovod a přes zimu se vypínají, aby je nerozmrazil mráz, takže reálně slouží zhruba od května do října.
Svá úskalí má i lidský faktor. Města hlásí krádeže součástek a poškozování, přičemž vandalismus bývá častější na sídlištích než v centru. Někteří lidé také pítka využívají k jinému účelu, než k jakému slouží, což ostatním komplikuje přístup. Přesto většina samospráv hodnotí pítka pozitivně, protože přínos pro veřejný prostor převažuje nad náklady.
Kropení ulic. Tady se města neshodnou
Do debaty o osvěžování ve městě patří i kropení ulic v době veder, a právě tady je pohled obcí rozdělený. Zastánci argumentují, že kropení krátkodobě zchladí rozpálený asfalt, který se dokáže rozpálit na 60 až 70 °C, sníží prašnost a uleví lidem s dýchacími obtížemi. Kritici namítají, že efekt trvá jen desítky minut, než se voda odpaří, a zvýšená vlhkost může naopak zesílit pocit dusna.
V praxi to vypadá takto: České Budějovice, Písek nebo Ústí nad Labem berou kropení jako komfort pro obyvatele a součást plánu údržby. Tábor ho naopak vyhodnotil jako nákladné s krátkým efektem a přestal ho provozovat, a pražský magistrát v některých letech kropení plošně neobjednal kvůli nehospodárnosti a stížnostem. Blízká Příbram kropí, ale sama přiznává, že úleva „vydrží jen chvíli". Roli hraje i to, že se často kropí pitnou vodou, protože jinou by bylo nutné cisternu pravidelně dezinfikovat.
Mlžítka jako tichý favorit
Mezi kropením a pítky se v posledních letech prosazuje třetí cesta, mlžítka. Rozprašují jemnou vodní mlhu, která přemění vodu na páru a v bezprostředním okolí sníží pocitovou teplotu o několik stupňů. Spotřeba je přitom nízká, přibližně 18 až 30 litrů za hodinu na jedno zařízení, a instalace nevyžaduje výkopy, protože stačí napojení na vodovod. Mnohá mlžítka se navíc spouštějí sama po překročení nastavené teploty. Právě proto jejich počet ve městech roste a samosprávy je vnímají jako rychlé a praktické opatření.
Malý prvek s velkým smyslem
Pítko samo o sobě klima ve městě nezachrání, to dokáže hlavně stín stromů, propustné povrchy a chytré hospodaření s vodou. Ale jako doplněk dává smysl hned na několika úrovních. Zdarma nabídne osvěžení chodci i turistovi, poslouží psům, ptákům i drobným živočichům, kteří v rozpáleném městě těžko hledají vodu, a snižuje potřebu kupovat balenou vodu v PET lahvích. Otázka „dojem, nebo skutečný zájem?" tak má poměrně jasnou odpověď: tam, kde pítka umístí na správné místo, se používají. A ve městě, které se pyšní parkem, řekou i dvěma fontánami, by dobře umístěné pítko rozhodně nezapadlo.